Tak mám zase co fotit..., ale nevím, zda se smát, či brečet.
Odpoledne jsem s dětma byla na zahrádce, bylo krásně, tak proč toho nevyužít. Budovala jsem si cestičky, ryla zeminu ve skleníku, nosila kameny,prostě jsem si dávala do těla a děti si hrály v domečku...
Když už jsem s jazykem na vestě poklidila nářadí a balila se domů, tak za mnou přišla Ivetka. Oči jí zářili radostí a štěstím, že má pro maminku kytičku, no kdyby kytičku. Celý puget sněženek, oškubala jich skoro 3/4. Ale co jsem mohla dělat. Poděkovala jsem, vynutila úsměv na tváři, zamáčkla slzu, párkrát se nadechla a šlo se domů.... Asi tak za hodinku, když už jsem dostatečně vychladla, jsem Ivče vysvětlila, že příště ať se mě raději optá, jestli může kytičky trhat...Samozřejmě jsem jí řekla, že mi udělala radost. Byla taková rozpačitá, ale myslím, že to pochopila.
Žádné komentáře:
Okomentovat