Uteklo to opravdu jako voda. Nedávno jsme přijeli na kotviště a už zase odjíždíme. V neděli jsem zamáčkla slzu, vyfotila si zátoku a už se jelo.
Ach jo, bude mi to chybět, strašně moc. Ta jarní vůně, slunečná rána v létě a mlha nad vodou na pozdim. A co teprve ty orosené pavučinky, které máme kolem celé lodě? A co ranní šplouchání okounů o dno lodě? A ty krásné večery, když děti spí, sluníčko zapadá, sedíme s Márou na platě, povídáme si u kávičky.... Ta vůně, když si Mára zapálí fajfku....A nebo to povídání... obyčejné povídání s Lucinkou. Tady se prostě zastaví čas a najednou máme čas na úplně všechno. Hlavně na smích, na povídání, na plány, na sny....
A rána, když vyrazíme jen s tátou na houby. Každý v ruce košík, v druhé ruce chleba a jdeme. Ostatní ještě spí a my vyrážíme do rokle, na praváky. Na krásné smrkové hříbky. A já se nechci nosit s košíkem, tak schválně ty velké přenechávám dědovi a dávám mu je do koše :-).....hlavně letos byla úroda obrovská a koš byl pak příšerně těžký...
Prostě mi to bude chybět. Zátoka s tou svou vůní, kouzlem, melancholií.... Ta skála, zurčící potůček, štěkající havran.... A je toho ještě víc, je toho spousta. Bude mi smutno, bude to těžké... Nejtěžší je leden a únor... To už jsem nervní a vyhlížím sluníčko...
Ale o to více se budu těšit, na večery, na rána, na ten krásný, duši tišící klid.... Už aby bylo to jaro...
Žádné komentáře:
Okomentovat