Jak bláznivá matka dostala šílený nápad....

Nevím proč jsem dostala tak hloupý nápad, ale najednou jsem zvolala, že jdeme ven a pojedeme do krámu na kolech. Nadšený Honzík mi hned odpověděl, že on na motorce...

Už jen vyndat kola z garáže, dotáhnout je po schodech k vrátkům, motající se Honzík s motorkou, o kterého jsem se málem 3x přerazila, to mě mělo varovat. Ale mám tvrdou palici a nechtěla jsem do krámu táhnout plačící a zklamané děti...

No tak jsme si dotáhli kola mimo stavbu a začalo to...

Lucka se ještě pořádně neuměla rozjíždět, takže neustále na mě čekala, zkoušela to a já jí pomáhala.

Iveta byla dneska poprvé na kole. Poprvé v životě, sice s kolečky, ale stejně. Vůbec neměla ponětí, jak se šlape, takže jsem klečela na zemi, občas v louži a snažila se jí pomáhat, ruce držela na nožkách a šlapaly jsme...Vůbec jí to nešlo. U hasičárny už jsem byla na zhroucení, ale co s koly....Hodit přes plot u zásahovky? Přeci nepotáhnu na zádech 2 kola a motorku.

Honzík sice jezdí na motorce sám, ale zásadně kde se mu zachce. Sice když nááááhodou jelo auto, tak tedy spěchal na chodník, ale stejně to bylo o nervy.Nevěděla jsem kam dřív běhat, kam dřív koukat.

Takže pomoci Lucince, tlačit Ivetu, hlídat Honzíka, občas mu na 2 minuty nést motorku....

No u Zelenků, asi 100 metrů před obchodem už bylo mírné klesání, tak konečně holky jely samotné....

V krámu jsem si ještě naložila pořádný nákup do batohy a skoro jsem se pokřižovala před cestou zpět...

Ale jak jsem koukala.

Iveta posilněna rohlíkem, píši celým rohlíkem, to snad nikdy ještě nesnědla... sedla, šlápla do pedálů a jela sama bez pomoci až domů. Ten kilák a půl, nebo kolik to máme, v pohodě a krásně jela, užívala si to, smála se, před kopečkem přidala, šlapala o 106, prostě úžasná a šikovná holka. Udělala mi dneska tak velkou radost.... Nevěřila jsem, že ty její slabé nožky to takhle pěkně zvládnou. Zvládla to...

A Lucinka? Ta si dala také celý rohlík, naskočila na kolo a jela a jela a když se potřebovala znovu rozjet, tak to najednou sama zvládla. Domů přijela šŤastná, že sama zvládá rozjezdy i do kopečku... Paráda, další pokrok.

A Honzík, ten drandil až domů, bez problémů, krásně frčel a já měla konečně čas vyndat z těžkého batohu foťák...

Na to, jak hrozný byl začátek, tak o to krásnější a neuvěřitelný byl konec. Kdy se ze zoufalé a zničené matky stala šťastná maminka s úsměvem ve tváři...

Tak jsme si doma udělali čajík a děti zhltly dortíka, co si vybraly. Sice žádná sláva, trošku popraskaná poleva z cesty v batohu, ale vůbec to nevadilo...

Tak snad bude počasí přát a zítra se vypravíme znovu na kola a motorku