Tak jsme se ráno vydali do Chotouně. Aby jsme hlavně taky oprášili lyže.
Ivetka nepřekvapila, chvilku zkoušela jezdit, ale pak už si stěžovala, že jí bolí nožky, měla malé přeskáče :-( Zatím co Mára byl s Luckou a já s Ivetkou, Honzík byl u Trollikovic Gábiny, která tam náhodou byla s rodinkou. Takže jsem byla vděčná, protože opravdu nevím, jak bych zvládala zvedat a držet Ivetu a ještě hlídat Honzu. On byl tedy ze začátku děsně hodný, stál,koukal a hned se chtěl u Gábiny chovat. Ale to bylo jen opravdu prvních asi 15 minut.
No kdo mě ohromil, byla Lucinka. Nejdřív si tedy stoupla a okamžitě spadla. Nedokázala se na lyžích skoro ani udržet. No jo, ono ten rok je dlouhá doba. Ale párkrát to sjela, už se přestala bát a šlo to lépe a lépe.
Pak jsem si jí vzala já a Mára zatím zkusil jít se řvoucím Honzou do bufáče, kterému notovala ukňouraná Iveta. FAkt zážitek vyrazit někam se 3 dětmi a naivně si myslet, či jen doufat, že to proběhne bez slz, scén, kňourání a odmlouvání.
Zatímco se tedy Mára snažil hranolkami uplatit řvoucí děti, já běhala jak blázen po sjezdovce. Vzhledem k tomu, že má Lucajda opravdu stará prkýnka, tak skluznice lehce namrzala a tak se Lucka občas i na vleku úplně zastavila a já musela tlačit... a to jsem tedy musela sakra rychle, protože za námi jeli další lidé. Bohužel jednou to skončilo i hromadným pádem. Lucky a dalších 2 chlapců. No pomohla jsem všem dětem a jelo se dál. Žádná tragédie, ale příští týden dostane Lucka ty druhé, lepší lyže,které alespoň nenamrzají .
A když už jsem ufuněná doběhla nahoru, tak mi Lucka s klidem řekla, že závodíme, kdo bude dole první. Zatím co já běžela, co mi dech stačil, ona už si to vesele mrskala mezi tyčkami, dole projela bránou a čekla na mě dole ve frontě.... Připravila si lyže, chytla se áááááá a nic, zas to moc nejelo, tak maminka vesele běžela a jen jsem se modlila, aby nedošlo k další kolizi. No a takhle jsme si daly spolu za necelou hodinku dobrých 10 koleček. Lucka krásně jezdila a já běhala.
No a pak už jsem viděla nešťasného tatínka, co táhl sáně s uřvanýma dětičkama. Možná jsem je i dříve slyšela, než viděla. Tak jsem seběhla dolů, že jdu tedy napřed s dětmi do auta a Mára si ještě rychle vyběhnul s Luckou jedno kolečko.V autě jsme se pak shodli, že máme doma šikovnou holku. A příští víkend jedeme zase.
Původně jsem tedy chtěla, že vezmu v týdnu děti a zajedeme tam bez táty. Ale to fakt ne, na to opravdu nemám...
No a fotečku naší lyžnice vůbec nemáme. Já pak běhala vlastně i s fotákem, který byl v baťohu na zádech a vůbec si na focení nevzpomněla.
Takže jedna fotka hned u auta, na parkovišti
